Jak napovídá nadpis, rozhodli jsme se s přítelem využít prodloužený zářijový víkend a vyrazit do Budapeště, která kromě kulturního vyžití nabízí i zajímavé chutě. Následující článek vám tak možná pomůže alespoň trochu odhalit, co se skrývá pod pojmem "maďarská kuchyně", resp. co můžete za víkend v Budapešti zajímavého ochutnat.
Přiznám se, že jsem si před samotným výletem o Budapešti moc nezjišťovala, stejně jako jsem nic moc nečekala od maďarské kuchyně, v mysli mi vytanul maximálně tak segedínský guláš, který jsem díky školní jídelně vždy nesnášela a pikantní čabajská klobása. O to příjemnější bylo překvapení, že Budapešť nabízela spoustu různých možností a chutí, mimo klasické maďarské kuchyně se ve městě nacházelo mnoho mezinárodních restaurací, patrný byl i počet thajských či vietnamských podniků (a tím opravdu nemyslím stravovací zařízení ala "čína" u nás v Čechách).
I tak jsme ovšem první večer trochu tápali, chtěli jsme samozřejmě ochutnat něco místního, ale na druhou stranu jsme nehodlali za večeři utratit jmění. Bohužel nás hlad zastihl ve chvíli, kdy jsme se procházeli přímo v centru (tedy naše Staroměstské náměstí), takže jsme nemohli jen tak doufat v nižší cenovou kategorii. Nakonec jsme zapadli do jedné středně drahé restaurace, kde jsme ochutnali těstoviny na "maďarský způsob" a grilovanou klobásu se šťouchaným bramborem. Co se týče těstovin - jednalo se o dlouhé ploché nudle ve stylu tagliatelle, smíchané se sýrem, který připomínal slovenskou brynzu a posypané několika kostičkami vyškvařené slaniny. Chuťově nebyly špatné, ale také nás nijak zvlášť nenadchly - rozhodně bych je nevyzvedávala jako to nejlepší, co můžete v Maďarsku ochutnat. Naopak chuťově vynikající byla grilovaná klobása - perfektně ochucená a pikantní, šťouchané brambory k ní pak hrály příjemný doprovod. Fotografická dokumentace v tomto případě selhala a podlehla zvyšujícímu se hladu, na focení zkrátka nebyl v tu chvíli čas :)
Ani druhý den jsme gastronomicky nezaháleli a jako dřívější oběd si dopřáli obří langoš s opečenou klobáskou, sýrem a zakysanou smetanou. Zapomeňte ovšem na placku nasátou tukem potřenou česnekem a kečupem, tak jak jsme ji zvyklí vídat na vánočních trzích v Čechách. Tady, na vrchu Budína u Rybářské bašty (maďarsky Halászbástya) langoše opékali hezky nasucho a kromě varianty, kterou jsme si dali my, nabízeli i langoše s dušeným vepřovým masem a zelím. Stačilo jedno kousnutí a člověk si vychutnal nadýchané kynuté těsto, jemně pikantní klobásku a chuťově výraznější sýr, to vše zjemněné kopečkem zakysané smetany. Ani dříve jsem nebyla velkým fanouškem "českých" langošů a po tomhle zážitku už si je asi nedám nikdy, akorát bych si zkazila povědomí o tom, jak má takový správný langoš chutnat a vypadat.
Ve zmíněném občerstvení u Budínského hradu nabízeli kromě langošů samozřejmě i obligátní klobásky, vepřová kolena nebo gulášovou polévku, kterou vám naservírovali v malém vydlabaném chlebu.
Zde musím zmínit nesrovnalosti v pojmech - pod názvem "gulyás" se v Maďarsku obecně neskrývá dušené maso, ale je tak označována gulášová polévka, která bývá velmi sytá a mnohdy vydá za hlavní jídlo. A pokud naopak máte chuť na guláš, musíte ho hledat pod názvem "pörkölt" nebo "székelykáposzta" (segedínský guláš). Označení perkelt se užívá i u nás a jedná se o jídlo podobné guláši, většinou ale obsahuje více vody a může být uvařen z více druhů mas. Tradičně se v Maďarsku podává s "tarhoňou", což je druh těstovinové rýže.
Perkelt bývá většinou označován jako typické maďarské jídlo (podobně jako u nás svíčková), takže jsme ho samozřejmě museli ochutnat. Protože se jedná o charakteristický pokrm, nabízí ho v Budapešti téměř každá restaurace a záleží tedy jen na vás, zda se ho rozhodnete ochutnat v klasické maďarské "knajpě" nebo lepší restauraci. My zvolili druhou možnost a já mohu více než doporučit Seasons Bistro v ulici Liszt Ferenc tér, kromě výborného jídla nabízí i příjemnou atmosféru a úžasné tokajského víno (viz https://www.seasonsbistro.hu/en/).
Tím se dostáváme k nápojům - Maďarsko nemá na rozdíl od nás žádný národní nápoj, kterým by se odlišovalo, nejznámější je pravděpodobně tokajské víno, které je velmi aromatické a sladké. Z tohoto důvodu se většinou popíjí jako aperitiv nebo digestiv. Velmi populární bývají tzv. tokajské výběry (Aszú), které mají různou kvalitu. Ta se pozná podle počtu "putýnek" na lahvi, jejichž počet se pohybuje od dvou do šesti. Hodně se popíjí také destiláty a různé pálenky (hlavně meruňkovice) a samozřejmě pivo. I když Maďaři mají své vlastní značky piva (nejvíce jsme v restauracích a obchodech viděli značku Soproni), s českým pivem se srovnávat nedá. Značky Staropramen a Plzeň vidíte v Budapešti na každém rohu a i když jsou v obchodech bezkonkurenčně nejdražší, myslím, že patří k nejoblíbenějším, což dokazuje i četnost jejich výskytu.
Poslední den jsme se před odjezdem zastavili v "Central Market Hall", což je jeden z nejstarších a největších vnitřních trhů v Budapešti.
Pro někoho jde o spletitý labyrint chodeb, stánků a prodávajících, pro mne to bylo místo, kde bych mohla strávit hodiny. Neustále sním o tom, že i u nás v Praze se jednou otevře něco podobného, obdobně jako ve Vídni (Naschmarkt), Londýně (Borough Market), Římě (Campo dei Fiori) nebo třeba Berlíně (Markthalle Neun). Vím, že u nás máme na několika místech farmářské trhy, ale ty zkrátka nemají takovou atmosféru. Navíc mnoho zahraničních trhů je spojeno s restauracemi a kavárnami, kde může člověk při nebo po nákupu posedět, případně i rovnou ochutnat něco od prodejců, protože řada restaurací od nich výrobky odebírá. Tuto propojenost u nás zatím nenajdete, trhy jsou většinou malé a jsou na nich pouze různá rychlá občerstvení ala párek v rohlíku.
Za tu chvíli, co jsme na trhu byli, člověk neměl šanci poznat, které zboží je opravdu kvalitní a kde se dá sehnat nejlevněji, proto jsme museli zvolit způsob loterie a nakoupili zrovna tam, kde se nám líbilo. Na trhu jsme utratili zbytek forintů a odváželi si čtyř-putýnkové tokajské víno, domácí pečivo včetně sladkostí, sladkou i pálivou papriku (koření) a několik druhů klobásek a salámů. Chvíli jsme uvažovali i nad všudypřítomnými chilli papričkami, ale protože jich máme ještě spoustu doma a navíc už nám ani nezbyly forinty, museli jsme je oželet.
Podtrženo, sečteno, město nás příjemně překvapilo jak po stránce turistické, tak po té gastronomické a já ho určitě doporučuji navštívit - když už ne kvůli budapešťskému parlamentu nebo hradu, tak pro ten perkelt a tokajské víno určitě :) Takže jó étvágyat!